Ve zkratce
John Ronald Reuel Tolkien, byl anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor, nejvíce známý jako autor Hobita a Pána prstenů. Na Univerzitě v Oxfordu působil v letech 1925–1945 jako profesor staré angličtiny, v letech 1945–1959 pak jako profesor anglického jazyka a literatury. Byl význačným jazykovědcem a znalcem staré angličtiny a staré severštiny. Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem byl členem literárního diskusního klubu Inklings. 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria.
Kromě Hobita, Pána prstenů, vědeckých pojednání a překladů zahrnuje Tolkienovo dílo množství textů z pozůstalosti o historii fiktivního světa Středozemě, v níž se Hobit a Pán prstenů odehrávají. Část z nich pod názvem Silmarillion uspořádal a vydal autorův syn Christopher. Tolkien pro všechny tyto příběhy používal slovo legendárium. Zbylá Tolkienova díla jsou pohádky a příběhy původně vyprávěné jeho dětem a nevztahují se přímo ke Středozemi. Pro neutuchající popularitu a vliv je Tolkien často považován za nejdůležitějšího z otců žánru moderní hrdinské fantasy.
Dílo
Tolkien rád vymýšlel fantastické příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem vánočního dědečka (Father Christmas, v překladu S. Pošustové „Děda Mráz“) a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako Dopisy Dědy Mráze (The Father Christmas Letters).
Tolkien nikdy neočekával, že jeho vymyšlené příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta publikoval knihu Hobit (The Hobbit, 1937), kterou původně napsal jen pro své děti. Ačkoliv byla určena dětem, kniha si získala také dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatel, Allen & Unwin, požádal Tolkiena o pokračování. To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámějšího díla, kterým se stal výpravný román Pán prstenů (The Lord of the Rings, 1954–55). Vyšel ve třech svazcích, a proto bývá nepřesně označován jako trilogie – Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír (kniha by měla přes tisíc stran), proto byl nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román postupně. To s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly – u názvu Dvě věže autor nikdy nesdělil, které věže měl na mysli, s názvem Návrat krále také moc nesouhlasil – podle jeho mínění příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí. Tolkien k napsání románu potřeboval téměř deset let, během nichž ho povzbuzovali členové jeho klubu Inklings, zvláště pak nejbližší přítel C. S. Lewis, autor knih o Narnii.
V 60. letech se Pán prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20. století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců, tak i podle počtu prodaných výtisků. Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví firmy Waterstone zvolen nejvýznamnější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.
Když začínal psát první kapitolu Pána prstenů, domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti podobně jako v Hobitovi, ale s postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je Pán prstenů pokračováním Hobita, obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize Silmarillion (The Silmarillion) a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal autorův syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu Pána prstenů významně stoupla.
Tolkien byl profesionálním lingvistou a jazyky a mytologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu. Například trpasličí jména v Hobitovi byla převzata ze severské mytologie z básně Völuspá (Vědmina věštba), části eposu Edda. Naproti tomu některé zápletky (např. zloděje, který ukradne pohár z dračího pokladu) převzal ze staroanglické epické básně Beowulf. Tolkien byl uznávaným znalcem Beowulfa a publikoval na toto téma několik vědeckých prací a posmrtně byl uveřejněn i jeho překlad této básně do moderní angličtiny.
Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály do ucelené podoby a publikoval je jako Silmarillion (1977). Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě (The History of Middle-earth) nebo Nedokončené příběhy (Unfinished Tales) obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel. Pouze Silmarillion se pokouší udržet opravdovou konzistenci s Pánem prstenů, a to jen díky rozsáhlým úpravám Christophera Tolkiena — přestože on sám tvrdí, že zde ještě mnoho nesrovnalostí zbylo. Dokonce ani Hobit není zcela v souladu s Pánem prstenů, přestože při druhém vydání (1951) byla jedna kapitola podstatně změněna.
Knihovna Marquette University v americkém Milwaukee obsahuje mnoho originálů Tolkienových rukopisů, poznámek a dopisů; jiné původní materiály zůstávají v oxfordské Bodleyově knihovně. Marquette University vlastní rukopisy a korektury Pána prstenů, Hobita, rukopisy mnoha menších děl jako Sedlák Jiljí z Oujezda (Farmer Giles of Ham) a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleyova knihovna má materiály k Silmarillionu a Tolkienovy vědecké práce.
zdroj: cs.wikipedia.org
